Když se vdechuje smrt, tělo krvácí, abstraktní principy přestávají být abstraktními

Eliminujme politické hrozby dřív než ony eliminují nás. Nebo těch monstrózních krizí, destrukce a masakrů ještě nebylo dost?

Libertarianismus je svou podstatou teorií práva. Jeho jádrem je soukromé vlastnictví a princip neiniciace násilí. Vlastnictví lze vyjádřit jako výlučné panství nad vzácným statkem. Jako sféru autonomie nad vlastním tělem, domem, pozemkem, nad plody vlastní práce. Vlastnictví vymezuje hranice prostoru naší osobní svobody. Princip neiniciace násilí hájí netknutelnost tohoto prostoru před jeho násilným narušováním a zároveň tím definuje kdy jsme proti jiným lidem oprávnění násilí použít. Oprávněné je pouze násilí obranné, dobrovolné, odplatné respektive restituční.1) Násilí iniciační, ve smyslu záměrného útoku na nevinného, nikoliv. Jakákoliv privilegia, individuální nebo skupinové výjimky z dodržování těchto norem, jsou nepřípustné. Jinými slovy, vražda, krádež, loupež, znásilnění, nedobrovolné zotročování nebo podvod jsou zločiny, jsou tak nepřípustné a máme právo se jim efektivně bránit, oběti plně odškodnit, pachatele adekvátně ztrestat.2) Vše co není porušováním těchto elementárních norem je pak prostorem osobní svobody, dobrovolné mezilidské interakce. Ať už ve formách obchodu, práce, spoření, vzdělávání, sdružování, investování, dobrovolné kultivaci respektive devastaci našich vlastních těl.3) Vše výše uvedené platí univerzálně, na každém místě, v každém čase, pro každého dospělého člověka.4) Všichni jsme si tedy - v libertariánském pojetí práva - rovni.5)

Univerzální normy, vymezené výše, umožňují společenský řád. Tedy mírovou koexistenci lidí ve světě fyzikálně podmíněné vzácnosti zdrojů.6) Ve světě kde o tyto zdroje může mezi lidmi vzniknout - a vzniká - konflikt. Řád stojí na schopnosti lidí hranice vymezené těmito principy rozpoznávat a respektovat je. Tedy na schopnosti rozpoznávat kde začíná a končí mé vlastní tělo a tělo jiného člověka, kde začíná a končí můj majetek a majetek jiných lidí. V obecnější rovině, i na rozlišování toho co je živé a neživé, co je a není člověkem. Řád stojí na odmítnutí iniciačních forem násilí, v teorii i praxi. Na normách, jimi vytýčených hranicích, z nich odvozených pravidel, která pomáhají konfliktům předcházet případně je včasně a adekvátně řešit. Protože jen zřejmé hranice lze s jistotou rozpoznávat a být si tak jist, že je nepřekračujeme. Jen všeobecně známá, jasná a pochopitelná pravidla lze bezpečně a s klidnou myslí dodržovat. Pokud jsou hranice umožňující nekonfliktní mezilidské interakce mlhavé. Pokud jsou pravidla rozporů-plná, nejasná, nepředvídatelná a tak obrovských rozsahů, že není v mentálních silách kteréhokoliv člověka všechny potřebné znát a dodržovat - současný stav. Pak je řád je nahrazován chaosem. A i když nemáte v chaosu naprosto žádný zločinný záměr, jednáte svědomitě a v té nejlepší víře, nikdy nevíte jestli svým jednáním tyto nejasné a neznámé hranice nepřekračujete, pravidla neporušujete. Nikdy nemáte jistotu, že ostatní lidi svým jednáním nepoškozujete. Nikdy bezpečně nevíte kdy můžete být za své jednání kriminalizován, šikanován, potrestán. V takovém zohyzděném a nepředvídatelném "právním" prostoru může být každý zcela nevinný, civilizovaný člověk označen za "zločince" zatímco skutečný zločinec může být neobviněn, nepotrestán. Podstatu tohoto problému vystihuje Hans Hermann-Hoppe ve své vynikající přednášce zvané "Property and Social Order" přednesené v roce 2011 v americkém Mises Institute: "Účelem norem je pomáhat předcházet, za jiných okolností, nevyhnutelným konfliktům. Norma, která namísto předcházení konfliktům konflikty vytváří, popírá nejzákladnější účel norem. Je normou dysfunkční. Perverzí".7) A právě na zvrácenostech - na nekonečných a proměnlivých politických fantasmagoriích - položená společnost, přestává být civilizovaná. Trpí nárustem nových a zbytečných konfliktů. Její řád je narušován. Postupně upadá, prohnívá. 

Naše společnost prohnívající do značné míry je. Stát, jako systém politických privilegií, masivní porušování vlastnictví, svobody a dobrovolnosti, kontinuálně páchá. Narušuje řád. Je na agresivních aktivitách do soukromých sfér de facto založen a produkovanou legislativou dalším organizacím a jednotlivcům privilegia přiznává. A tak se téměř každý den dozvídáme co dalšího už nemůžeme jíst nebo pít, s kým smíme nebo nesmíme obchodovat, za jakých podmínek smíme nebo nesmíme pracovat a podnikat, jak se smíme a nesmíme vzdělávat, jak smíme nebo nesmíme vychovávat a vzdělávat naše vlastní potomky, které cizí lidi máme přikázáno z našich peněz vyživovat, kolik máme platit na hotelové, rekvalifikační a "resocializační" služby zločincům, kolik máme platit na služby trestající nevinné, které státní války podporovat, které bankrotující soukromé firmy, bankrotující státy a jejich podniky našimi penězi povinně zachraňovat, které privilegované dotovat, jaká nová politická privilegia, pseudo-práva a společenské deformace "akceptovat", kolik za ty všechny státní "služby zdarma" nedobrovolně, skrz daně, platit. Stát hrozí a užívá násilí vůči civilizovaným i když se za celý svůj život žádného zločinu nedopustí. A tak lze stát právem označit za masivní antisociální fenomén.

Kromě těchto rozsáhlých státních "služeb" jsme nuceni strpět i ohromující neschopnost státu udržovat pořádek a bojovat se zločinem, navíc ještě bezmocně pozorovat jak pro něj sám živnou půdu vytváří. Pozorovat jak mnohé zločince toleruje. Leckde i mnohé další bezhlavě importuje a zároveň z nevinných zločince uměle vytváří. Zatímco se konají okázalé vojenské přehlídky (šaškárny), zatímco mnohé armády celá desetiletí chrabře, "přínosně" a tak "humanitárně" bombardují jiné kontinenty, a přitom mrzačí a vraždí desetitisíce nevinných, zatímco se všelijaké tragické politické kreatury vystavují před kamerami aby mohli recitovat své ubohé floskule ("semkneme se"). Tak se známá i neznámá, místní i cizorodá zločinecká špína v hojné míře volně potuluje v ulicích, sebevědomě, často i v tlupách a ozbrojená. No a pokud jsou náhodou zločinci dopadeni, my i jejich oběti, ať už nás nebo v cizině, je na naše náklady povinně vyživujeme aby po čase mohli opět vyjít ven, volně, zpět mezi nás. Tak kde je ta obávaná bezpečnostní funkce státu? Jeho takzvaná moc? Zůstala na vojenských přehlídkách? Je mocná jen na parkovištích při "boji" proti špatnému parkování? Při trestání těch, kteří se rozhodli státu své soukromé peníze nevydat? Při potírání a kriminalizování - často oprávněných - nenávistných výroků znechucených lidí? Opravdu je stát primárně bezpečnostní organizací namířenou proti zločincům? Nebo v boji se skutečným zločinem notoricky selhává a je naopak mnohem úspěšnější v parazitování, v kriminalizování a trestání civilizovaných?

Co by však nastalo při absenci státu? Neutopili bychom se všichni v krvi? V prvé řadě, nezapomínejme na tvrdý fakt, že tato planeta již byla nesčetněkrát poseta masami mrtvých. Jen v minulém "moderním" století se ve své krvi topily stamilióny lidí - tedy ve století plného těchto "bezpečnostních" organizací zvaných stát. Významná část lidí byla navíc vyvražděna "jejich" vlastními státy.8) Takže i když se občas objevuje námitka, že společnost bez státu může být vyhubena, zotročena, zničena. Tak ano, může. Ale to může být i společnost se státem, jak bezpečně víme z masivních brutalit minulého století. Pokud opustíme výsledky "státní praxe" a poohlédneme se po bezstátních alternativách, tak nám historické příklady i soudobá zkušenost ukazuje, že možné jsou a že nijak nutně nevedou k chaosu a bezbřehému násilí tak jak je někdy varováno (a jak lze naopak až příliš často pozorovat u společností se státem). Anarchie nebo minarchie, ať už méně či více blízké libertarianiským principům, možné jsou. Jako příklady mohou posloužit: Harrapan - starověká říše údolí Indu, středověký Island, středověké Irsko, rané USA, části Somálska, systém Lex Mercatoria, rozsáhlá oblast zvaná Zomia nebo drobná Italská Cospaia.9) Do určité míry i řada komunit, například židovských, které si dokázaly zachovat vlastní kultury i pravidla, a to nejen bez přispění místních vladařů, ale dokonce - vladařům navzdory. Jinými slovy, zástupy lidí předvedly schopnost sebezáchovy a vlastní organizace i když jim "jejich" stát právo a bezpečnost nejen že neposkytoval, ale dokonce byl pro jejich právo a bezpečnost tím největším ohrožením. Nikoliv tedy ochráncem a garantem práv, ale nebezpečným nepřítelem. Tak jak by bylo možné tvrdit, že je stát absolutně nezbytný?

Obecně, lze podle mého soudu tvrdit, že většina lidí jedná většinu svého života civilizovaně. Iniciace násilí se nedopouští. Pokud by tomu tak nebylo, tak bychom se jako druh už jistě velmi dávno navzájem vyhubili a naše izolované, geneticky zdegenerované zbytky by jen dohnily v jeskyních. Klasifikováno biologicky, je člověk hierarchický, sociální primát. V dnešních dobách, v našich podmínkách, díky významné míře tržního hospodářství, také primát, který už nemusí bojovat s hladem, zimou, suchem, žízní a podobnou elementární nepřízní. Takovou nepřízní, která i ve zcela civilizovaném, avšak existenciálně ohroženém, člověku může probouzet primitivní, sebezáchovné, ale i útočné sklony. S tímto druhem "paliva pro agresi" se mnozí z lidské populace už naštěstí vypořádali. Díky rozvoji v inteligenci, vlastnických právech, kapitálu, díky alespoň trochu volnému trhu. A když se opět vrátíme ke zločincům. Jak je tedy možné, že se stále ještě relativně civilizovaná a produktivní většina, navíc s dostupnou moderní technologií, není schopna roky a roky efektivně vypořádat se zločineckou, nepříliš produktivní a spíš parazitickou menšinou? Jaktože není schopna ji efektivně drtit, potrestat a vytlačit do pustiny a do periferií? Je takový stav ještě vůbec uvěřitelný? Většina, schopných a přirozeně kooperujících lidí, že nevygeneruje dostatečnou sílu k zajištění své ochrany a zajištění pořádku před nějakým, početně omezeným, necivilizovaným, subhumáním odpadem, ať už jakéhokoliv původu? Kdo že to stojí mezi námi a zločinci? Kdo se chvástá tím, že je nenahraditelný, že zajišťuje pořádek a bezpečnost? Není právě tam ten klíčový - selhávající - článek? Kde jinde by mohl být? Stát jako privilegovaná organizace si peníze nezískává dobrovolnou směnou tak jako lidé na trhu, ale výpalným zvaným daně, a právě možnost si jen tak cizí peníze brát a nikoliv si je zasloužit (!) umožňuje fascinující rozsah nezodpovědnosti a neschopnosti státu. Proč by se měl kdokoliv snažit když si cizí peníze může prostě beztrestně vzít?

S privilegiem danit a být reálně nezodpovědný (tzv. politická odpovědnost) souvisí také další skutečnost, a to rozšířený potenciál vézt války. Jestliže jste soukromý vlastník bezpečnostní firmy v konkurenčním prostoru, tak není zrovna ve vašem "prospěchářském" zájmu ničit si svou pověst a bohatství. Veškerá výstroj a výzbroj, budovy, technika, bezpečnostní i podpůrný personál, to vše je vaším bohatstvím, vaše soukromá investice a pokud už pomineme nějaké morální zábrany, tak se vám obecně neoplatí pouštět se do rozsáhlé, riskantní, vyhlazovací destrukce s vaším konkurentem ve které můžete brzo přijít o všechno, a na jejichž troskách se může nakonec prosadit konkurent třetí. Navíc, nemáte odvedence, ale zaměstnance, a ti si pravděpodobně nechají proplatit pořádnou přirážku za operace v extrémně riskantních podmínkách.10) A jestliže vaši klienti poptávají bezpečnostní (tzn. preventivní a obranné) služby a nikoliv vojenskou agresi, tak při její iniciaci (i hrozbou iniciace) riskujete jejich ztrátu, tedy opět redukci svého bohatství. A redukci svého bohatství ziskuchtiví lidé obvykle nepreferují.

Pokud však nesaháte do kapes svých, ale na základě politických privilegií do kapes cizích lidí, tak se situace fundamentálně obrací. Najednou máte v zásadě garantovaný příjem peněz. Pro sebe, své podporovatele, pro vaše politické experimenty i válečná dobrodružství. Najednou jste proti odporu svých "klientů" velmi imunní. Můžou vám stačit hlasy i menšiny obyvatel, nebo strach většiny, ale máte k dispozici peníze všech. A to mohou být mnohé milióny lidí. A z nedobrovolně (daněmi a inflací) vybíraných peněz mnoha miliónu lidí se, jak víme, skvěle - dlouze a masivně - válčí. Je to jako efekt zvětšovacího skla. I při rozsáhlé destrukci budou krvácet ti cizí. Budou se utrácet peníze cizích. Dokonce na tom můžete velmi dobře vydělat. V neposlední řadě, také pohladit své vladařské ego vpisem do historie. K tomu - jako vládnoucí garnitura - oplýváte obrovským privilegiem definovat co je a co není právo; kdo má jaká práva a kdo je nemá. A proto když se zabíjí vybraní lidé, kterým práva přiznáváte, tak se tomu říká vražda, no a pokud se zabíjí třeba civilisté ve vámi "humanitárně" bombardovaných oblastech, tak už to vražda není, dokonce ani usmrcení, nehoda, ale jen takzvaný "collateral damage". Tedy vedlejší škody; vedlejší ztráty. Technický výraz, který se hodí spíš pro odpad z průmyslové výroby, nechtěné škody při rekonstrukci obydlí nebo opotřebováné nářadí, než jako označení zmrzačených, spálených a potrhaných zbytků nevinných lidí. Je potřeba hrubě podtrhnout, že toto jsou jedny z absolutně nejodpornějších skutečností, které se s tímto systémem politických privilegií - se státem - pojí. Naprostá nerovnost v právech. Možnost beztrestně ničit a vraždit a přitom hrdě stát "v čele" mas, vypouštět okázalé výrony o svobodě, míru a demokracii a přitom nebýt nic nižšího než jen odporný vrah avšak privilegovaný, neodpovědný za své zločiny, pouze oděný do drahých obleků a profesionální politické rétoriky.

Je potřeba se zbavit nebezpečné iluze státu jako něčeho odvěkého, nevyhnutelného a nadpřirozeného. Iluze státu jako ducha, Leviathana, produktu mýtické "společenské smlouvy"; iluze morálně neutrálního prostředku skrz který můžeme prosazovat vše co nám zrovna přijde správné. Schopnost naší mysli a vědomí provádět rozsáhlé abstrakce je evoluční výhodou. Ale je to také past. Past, která spočívá v tom, že při abstrakcích jsou omezeny naše přirozené schopnosti vnímat a rozlišovat jiné lidi. Když začneme uvažovat o problémech lidí na druhé straně planety, tak už to pro nás nejsou doopravdy lidé, ale často jen slova v textu, úvahy, statistika. Jsme evolučně stavěni na to vnímat, cítit, slyšet, rozlišovat, empatizovat člověka poblíž nás, ale přes novinový článek, televizi, virtuální anonymitu tyto systémy selhávají.11) A zdá se, že právě tato kognitivní past je zdrojem velké míry destrukce a zbytečného lidského utrpení. Fatalita problému spočívá v tom, že zdrojem zločinu a destrukce nemusí být lidé v existenční nouzi nebo zdegenerovaný zločinecký odpad, ale zdraví a civilizovaní lidé. A to je, pokud opět přihlédneme k totálním válkám minulého století, extrémně nebezpečný stav. 

Libertarianismus však tuto past přemosťuje, protože normy umožňujících mírovou koexistenci aplikuje univerzálně, na všechny lidi, nejenom pro vybrané a lokálně. V libertarianismu má každý člověk právo nebýt obětí agrese ze strany ostatních lidí (tzv. negativní pojetí práv). V tomto je v jistém slova smyslu individualistický. Každý jednotlivec má práva. A to minimálně do té doby dokud se o ně sám svým zločinným jednáním nepřipraví. Nikdo není méně člověkem jen proto, že ho zrovna bezprostředně nevnímáme. Nechť jdou tedy stranou iluze, dehumanizace a magie. Potřebujeme dávat prostor osvědčeným, obhajitelným, praktickým normám, které co nejvíce umožňují mírové a tvořivé aktivity, které jsou vhodnou adaptací, a které naopak co nejvíce omezí to co nás vede k úpadku nebo nás může úplně vyhubit. Stát (a stejně tak trh) nakonec nejsou nic jiného než obecná pojmenování pro systémy pravidel jak spolu my lidé smíme nebo nesmíme interagovat. Není v tom nic nadpřirozeného. A zatímco trh znamená rovné, dobrovolné, zodpovědné interakce lidí na bázi soukromého vlastnictví, stát znamená privilegium (tedy existenci nerovnosti v právu) pro určitou skupinu lidí vlastnická práva porušovat, dobrovolnost nerespektovat a reálné odpovědnosti se dlouhodobě vyhýbat. 

Radikální přehodnocení role fenoménu zvaný "stát" je tedy více než žádoucí. Je více než žádoucí rázná a velmi rozsáhlá očista práva od veškerého neoprávněného politického diktátu, a to do podoby čitelné, minimální, jednoduché, předvídatelné a logicky konzistentní. Do podoby práva, jež není kompletní relativizací spravedlnosti, ale je její pevnou základnou. Práva, které společnosti slouží, společenský řád - tedy mírovou koexistenci - umožňuje, pomáhá jasně identifikovat, trestat a vytlačovat skutečný zločin, pomáhá plně odškodňovat oběti a vše mírové, dobrovolné, chránit. Nikoliv práva jako laviny nevyzpytatelných politických fantasmagorií, která zločiny naopak rozsáhle umožňuje, zločince chrání, legitimizuje, společenský řád narušuje, civilizované a nevinné lidí kriminalizuje a v tisících, statisících i milionech z nich po celém světě nové oběti vyrábí.

Jsem skálopevně přesvědčen, a to na základě teorie i praxe, že je lepší tyto "abstraktní" úvahy a argumenty zvažovat ještě předtím než je čepel nože v našich útrobách učiní nesnesitelně neabstraktními. Podtrhněme, že pojmy jako loupež, krádež, vražda nebo znásilnění jsou nakonec i těžko rozumně definovatelné jestliže nemáme smysluplnou teorii vlastnictví a oprávněného užívání násilí. Jak rozlišit kdo je zloděj když nevíme kdo je skutečný vlastník? Jak rozlišit milování nebo tvrdý sex od znásilnění když nerozlišujeme dobrovolnost od agrese? Je vůbec možné mít, bez schopnosti tyto elementární jevy rozlišovat, něco čemu se dá říkat právo? Nemyslím si. I přes prvotní dojem přílišné abstrakce a teoretického rázu je tedy libertarianismus velmi praktickou záležitostí. Každý z nás ho můžeme používat jako rámec pro posuzování mezilidských interakcí a to kompletně všech, tedy minulých, současných i možných budoucích, mimopolitických, a samozřejmě těch politických(!). Libertarianismus nediktuje žádný životní styl ani životní strategii, víru ani nevíru, konzervatismus ani požitkářství, nic podobného. Nepředepisuje život člověka do nejpodrobnějších detailů, tak jako některá náboženství nebo socialistické ideologie. I tím je praktický. Řeší konkrétní problematiku. Je to ve své podstatě "pouze" nezbytné civilizační minimum k tomu abychom se navzájem všichni neokrádali, zbytečně nemrzačili a nehladověli, nevraždili se, nezanikli. Aby existovala mezi lidmi reálná odpovědnost. Aby existoval co nejširší prostor pro produktivní, vzájemně výhodné aktivity. Aby ideálně neexistoval žádný prostor pro aktivity zločinné a parazitické. Abychom si tisíci způsoby navzájem neničily naše jedinečné, naše jediné životy...

Poznámky a zdroje:

1, Odplata ve smyslu trestu za zločin. Restituce jako navrácení odcizeného, náhrada respektive náprava škod skrz navrácení do původního stavu.
2, Trest se odvíjí od újmy způsobené oběti. Oběť rozhoduje jestli bude aplikováno maximum nebo část možného trestu případně, a pouze na základě rozhodnutí oběti, se může od odplaty/restituce upustit. Stejně tak je možné, že pachatel poskytne náhradu oběti nad rámec nutného odškodnění, třeba jako vyjádření lítosti hmotnou formou (s tím že to nastíněný koncept nijak nenarušuje).
3, Dobrovolné sebepoškozování, sebeusmrcení například pomocí konzumace škodlivých látek apod. nejsou zločin. Nejedná se o akt agrese vůči jiným lidem a jejich majetku. "Pouze" o sebedestrukci.
4, Tato problematika je komplikovaná. Pouze dodám, že děti nejsou plně autonomní. Rodí se jako existenčně závislé na svých rodičích a ti mají právo o nich do určitého věku rozhodovat. Nikoliv však na nich páchat zločiny.
5, Je potřeba dodat, že toto není zcela vyčerpávající definice a také, že definování libertarianismu mezi libertariány není vždy stejné. Mé vymezení navazuje na Rothbardianský proud.
6) Eventuálně se dá použít označení "přirozený řád". Pro ještě větší terminologickou komplikaci se také někdy používá označení "přirozené právo". V tomto pojetí však bez jakýchkoliv nadpřirozených elementů.
7) Hans Hermann-Hoppe, Property and Social Order. Misesmedia: https://www.youtube.com/watch?v=AQmMe2IeGPU (v čase 8:36)
8) Democide statistics (Death by Government): https://www.hawaii.edu/powerkills/20TH.HTM9) V češtině je dostupný například popis fungování právního systému na Islandu od Davida Friedmana: http://libinst.cz/wp-content/uploads/2017/12/TL_11_2002.pdf případně popis právního systému středověkého Irska od Murray Rothbarda: http://libinst.cz/produkt/manifest-svobody/ nebo online (v původním překladu) na: https://www.mises.cz/literatura/manifest-svobody-12-verejny-sektor-iii-policie-pravo-a-soudy-492.kapitola10) Viz mzdy soukromých kontraktorů v rizikových oblastech.
11) Méně křiklavým, ale v našich podmínkách bližším příkladem tohoto efektu (který není jistě zcela novým objevem a jež nazývám "kognitivní past" pouze pracovně) může být rozdílná zkušenost s komunikací ve virtuálním versus nevirtuálním prostředí. Mnozí z nás ví, že když vám lidé píšou SMS, vzkazy, komentáře atd. tak dokážou být často mnohem odvážnější, horlivější a útočnější než když vám to samé mají říct do očí. Najednou už nejsme ikona, text, nick ani nic podobného (nelidského), jsme pro ně najednou člověk a jako člověka nás začnou vnímat (a my je). Způsob naší interakce se pak často velmi změní. Volně řečeno, humanizuje.